Tak i když už je zlatá éra karate filmů poněkud za zenitem. Kdo by si občas nepředstavil, jak s pomocí pár nenápadných pohybů pošle k zemi otravného týpka třeba o hlavu většího (a těch týpků ve správném filmu bývá samozřejmě i víc)… Filmy možná už dneska tolik nefrčí, ale karate patří stále k oblíbeným způsobům sebeobrany i sportu, v kterém se konají přebory i mistrovství.
Jeho kolébku můžeme hledat v Číně a Japonsku, a o tomto způsobu boje holýma rukama se traduje několik legend. Podle jedné ji vytvořil jistý mnich jako součást přípravy pro zvládání náročných meditačních technik, které jsou součástí východních náboženství (např. Buddhismu).
Podle další legendy tento způsob boje složil na japonském ostrově také k obraně prostému lidu, v době, kdy bylo zakázáno nosit zbraň, aby nehrozily vzpoury, a lidé museli hledat, jak se ubránit případným útokům i beze zbraní.
Od té doby se vyvinulo několik škol karate, podobně jako u jiných bojových technik platilo, že umění se předávalo vždy z generace na generace, a často bylo přístupné jen hrstce vyvolených.
Dnes naopak tento styl sebeobrany patří k velmi vyhledávaným a nalezneme ho i v některých školních osnovách.
V Japonsku je vžito označení pro karate jako prázdná ruka, ve smyslu očištění se od negativních vlastností a jako synonymum pro naprostou soustředěnost. Stupeň zvládnutí daných technik se vyznačuje barvou pásu, který se zavazuje přes kimono, které je tradičním úborem karatistů.
K základní barevné škále patří bíla, žlutá, zelená, fialová, hnědá a černá. Černý pás nebo také dan, značí pomyslný nejvyšší stupínek, ale i ten se dále rozděluje do několika stupňů mistrovství, podle toho kolikátý dan máme, tak vysoko jsou hodnoceny naše schopnosti. Ty nám ale někdy pomůže zhodnotit i sama praxe.
zap
